Těžký časy za námi a další zdá se před námi. Nebýt jich, tak je tu pověšen jeden oslavnej report za druhým a v mezičase tu sepisujeme roudtripy a soustředění. No, ale je to jak to je. Aspoň to nebe zase máme čistý jak za Vinetůa.
Sezóna plyne bez Tour, Olympiády, bez školy i kempování v low-cost bydlikách na těch našich střediskových závodech.
Frenk měl taky jiný plány. Když jsem se ho po vánocích ptal, jak to letos bude, odpovědí mi byl gejzír optimismu, nápadů, plánů a odhodlání. Tohle a Támto a Tuhle a pak Támhle.
Nakonec si jako ostatní koupil roušku na několik týdnů se dostal nejdál Támhle Na Záchod.
První závod, kde jsme se potkali a mohli poklábosit o tom, jak to jde, bylo Prokop-Pólovo Blinduro. Zní to jako ňákej exotickej bacil, ale je to normální “závod pro pár kámošů”, jak prohlásil před lety Prokop.
Mno…jsou z Prahé, mají hodně kámošů.
Když kolem mě Frenk projel v první erzetě, začal jsem tušit, že tyhle řádky nebudou oslavným eposem na další srdcervoucí úspěch v kategorii, ale spíš budu muset článek koncipovat asi trochu střízlivěji.
Špatně se vyspal, takže nejel jako pánbu, ale takňák jako standardní drncající účastník, který má pocit, že už vůbec nikdy netrefí správnou stopu ani brzdnej bod a už to bylo jen takovejhle kousek od těch, kteří si mysleli, že “sudety” byly těžký.
“Byl jsem u tvýho škorpióna na dvojce. Byl hezčí než to co bylo před ním a vlastně i po něm. Šlo to dneska hladce nebo obratce?”
“Vůbec mi to nešlo!”
“Proč?”
“Protože jsem vospalej.”
“?!”
“Jo, prostě vospalej. Velký špatný. I když jsem byl před závodem v potoce, tak to moc nepomohlo.”
“Frenku, jsem už starej a trochu senilním, některý životní sekvence mi vypadávají stejně jako ty provozní každodenní. Někdy je to k vzteku, jindy jsem za to rád, ale furt si pamatuju, že za mejch mladejch let (odmlčel jsem se a se zvlhlým okem se zhluboka nadechl) na dorostenkách byla studená voda před závodem nejblbější nápad. Trenér šťouchl do lejtka a hned mi vyřval do hlavy díru. Pak jsem si většinou při závodě prošel peklem, protože prostě zataženej sval je zataženej sval. Chápeš co tím chci naznačit?”
“Hmm, ani mně to moc nepomohlo. Jel jsem divně, netrefuju stopy, zatáčky, nic.”
Nicméně v sobotu byl osmej, což je furt poměrně důstojné.
V neděli jsem zahlédl Frenka na jedničce a vůbec to nebyl hezkej pohled. Trochu jsem se lekl, že je zapojenej do zásuvky. Klátil se do všech stran a do toho se snažil spěchat, aby byl dole rychlejc.
Pak jsem ho viděl ještě na třech místech, ale tam už Frenk připomínal Frenka.
“Mohu další mimořádně originální otázku? Jak dneska Frenku?”
“Dneska se mi to líbilo víc, jel jsem klidněji. V jedničce na mně duch lesa zařval “zpomal”, tak jsem zpomalil a uklidnil se. Pak už jsem trošku pojebhal až jen tu poslední erzetu.”
“Jenom tady dole, jak jsi jel na pekaře?”
“Ještě jedno místo nahoře. Zajímavý je, že všechny tratě, který byly nový se mi povedly a ty co jsem měl ňák šmrnclý tím loňskem, tak jsem tam furt čekal ňáký Ty Místa a ty pak všechny zvojtil. Tady na konci tý poslední jsem taky myslel v těch vašich šutrech, že už jsem z toho venku a ona tam byla ještě jedna zatáčka na kterou jsem si vzpomněl, až když jsem se v ní zašprajc. Nad ní jsem si to už odbrzdil, myslel si jak to budu sypat to cíle a ono houno, no.”
“No jo, tak to chodí. A spinkal jsi tedy dobře?”
“Jo jo, dneska jsem měl dobrou hlavu.”
Frenk nakonec dodrncal na solidním 9. fleku.
Děkujeme.
-rt